Když jsme se narodili, naše duše věděla, jaký je její úkol. Věděla to do chvíle, než ji domestikovalo její nejbližší okolí. Ne ve zlé snaze, ale stejně nevědomě, jako byli domestikováni ti, jimž byla svěřena do péče – její vychovatelé. A tak jednoho dne zbloudila. Stala se figurkou v labyrintu života, aby hledala celé věky ztracený východ.

A pak se to stalo. Přišel jsi ty a ona se po dlouhé době cítila plná energie, její nitro se vlnilo pod náporem nových, dosud nepoznaných, ale přenádherných emocí. Její mysl se rozjasnila a ona se pomalu rozpomínala na chvíle, jež se jednoho dne vytratily, aby se s prvním pohledem do duše té druhé nádherné bytosti znovu vynořily z hlubin podvědomí.

Partner je tím, kdo ti ukazuje cestu domů. Je tím, kdo ti chvílemi nesmírné krásy, ale i bolesti ukazuje, kým skutečně jsi. Je tím, kdo ti sundavá z očí škrabošku zapomnění a odhaluje závoj ze tvé dlouho skrývané tváře. Té tváře, jež se schovávala ze strachu, aby nikdo neodhalil, co skutečně cítí.

Partner tě navrací tvé duši, a tak poděkuj té chvíli, jež vás spojila, aby vám cestou skutečné bezpodmínečné lásky ukázala, kde sídlí pravé Já vás obou a kde se nakonec dokonale prolnete v čistotě zářivě bílého světla – V Bohu, tedy v Jednotě a Lásce Veškerenstva.

www.marcelcinacesta.wz.cz