Dar lásky je vlastní každému z nás. Netýká se pouze vybraných osob. Láska je božská esence, ze které se člověk rodí i umírá.

Jsem přesvědčená, že láska a dech jsou nejdůležitější esencí života. Láska je cesta a srdce světlo, které nás vede po jemné linii oddělující vesmír a chaos.

A tak se nechávám už 35 let vést i já. Jedna z cest, po které nyní kráčím je všude zmiňující a tolik nabízející se “cesta Bohyně”. Všude, kam se podívám vykukují na mě články o tom, jaká jsem božská bytost, jak jsem křehká, krásná, hodna milování. Čtu návody a doporučení pro muže, jak by se měli ženám klanit k nohám, každý den děkovat za vše, co jako ženy-bohyně neseme. Jak by muži měli otevřít svá srdce a nechat se námi vést. Neb my přinášíme ten velký dar a potenciál života. V našich tělech se rodí samotný život. Naše tělo je zahaleno tím neskutečným tajemstvím čtyř cyklů, kde se stále dokola něco rodí a umírá. Čtu články o tom, jak jsme to právě my ženy, na kterých závisí záchrana lidstva a především mužů. Jak jsme již připravené, očištěné, otevřené a hlavně vědomé. A tak by muži přece konečně měli beze strachu přistoupit k nám blíž a otevřít nám svá srdce. Neb my jsme ty, co je vedou a hlavně někam dovedou.

Uf, uf, uf už zase cítím tu tíhu ve své hrudi. Mé tělo se zhluboka nadechuje a vydechuje. Tu obrovskou zodpovědnost, kterou jsme si na sebe my ženy naložily musím pomalu prodýchávat. Cítím, že se mi chvějí nohy a brní ruce. Možná mám strach? Strach z toho, že nejsem dost dobrá Bohyně, abych tohle všechno zvládla. Možná mám strach, že nejsem dost božská, abych tuhle všechnu zodpovědnost unesla. Hlavou se mi honí nespočetné množství otázek. Opravdu jsem tak dokonalá, že unesu sebe a všechny muže? Opravdu jsou muži tak slabí, že to bez nás nezvládnou? Věřím, že se jich nyní spousta z nich zvedá ze židle a jejich mužská síla prská na všechny strany. A pokud ještě někteří klidně a odevzdaně s otevřenou pusou sedí, pak si můžou být jistí, že se nachází v zajetí principu Božské matky.

Dnes ráno při otevření počítače na mě opět vykoukl jeden článek. Zněl nějak takto: “Citlivost nás mužů je potlačena, protože jsme byli vychováváni v prostředí, kde se citlivost přisuzovala hlavně ženám. Pokud se nenaučíme znovu cítit, naše vztahy budou pořád trpět. Rozvody budou dále přibývat a celá společnost na tom bude špatně.Proto nás ženy už dlouho zvou do našeho srdce. Kdo má odvahu vydat se po cestě otevřenosti a lásky”?
Po přečtení moje oči plesaly radostí. Mým uším tyto pobízející slova malebně zněly. Nejvíce ale ve mě zarezonovala poslední věta nebo spíš otázka nepřímo vybízející muže k cestě otevřenosti a lásky. Pod velmi citlivou a maskující se esencí odvahy. Který muž by se na výzvu, ve které má prokázat svou odvahu nechytil? Možná zase jen ten, co se stále drží maminčiny sukně. Vždyť slova láska, srdce, dar, něžnost, náruč, bezpečí atd. vycházející z úst žen, tak bezpečně zní. Vždyť žena je ta křehká, krásná, pravdivá a něžná bytost. Ano dnes už víme, že má i svou stínovou stránku. Umí se pořádně rozzuřit, umí být neskonale sprostá, často věci překrucuje, většinou slyší jen to, co slyšet chce, umí v hysterickém záchvatu zbít své dítě, nedej Bože i zabít. Umí se x-krát pomilovat s mužem a x-krát jít na potrat, aniž by se to dotklo jejího srdce. Umí svést muže své kamarádky a tvářit se, že on je ten, kdo ji lákal. V čem my ženy jsme výjimečné a nadmíru zdatné, je skrytá manipulace. Uf, už zase se mi zrychluje dech a cítím tu tíhu ve své hrudi. Že bych se dotkla něčeho hodně hlubokého v sobě samotné? Něčeho, co ještě zcela nespatřilo světlo světa. Něčeho o čem se mlčí? Cítím v sobě nyní esenci všech žen. Motá se mi hlava, není to jednoduché nechat tuhle stínovou část prostupovat pomalými krůčky na povrch. Přesto mám pocit, že to mužům dlužíme. Je čas jít s kůži na trh. Není mým cílem popisovat tu principy ženské, skryté manipulace páchané na mužích a skryté za slova lásky a bezpečí neb každá si v tom najde to své. A nebo nenajde, neboť přiznat si tuhle část může být velmi obtížné. Můžou padat mosty, bortit se falešné jistoty, končit hry na kočku a myš. Tady se totiž začínají lámat skutečné hodnoty a můžeme u toho cítit ryzí chuť železa, která mnohdy tak páchne a skřípe mezi zubama. A to není zrovna příjemný pocit.

Došlo mi, že dokud my ženy budeme mlčet a hrát tuhle falešnou hru, lákat své muže do pasti a u toho mít ve  výraz něžnosti a křehkosti, nikdy se naše vztahy nemůžou uzdravit. Protože od nás žen bude v prostoru stále viset jeden velký dluh vůči mužům. A tak až skutečně s láskou a odvahou mužům otevřeme svá srdce i těla s vědomím, že v nás mohou najít skutečné poklady, ale taktéž hodně smrduté části, stane se něco po čem většina z nás touží. Protože mužské srdce se už nebude bát skutečně přistoupit blíž k ženě, otevřít se a splynout s ní, neboť bude cítit bezpečí a lásku vycházející z pravdivosti, která není jen krásná a malebná. Do té doby budou ale muži tiše plakat.

Budeme muset mluvit a psát články o tom jaké jsme Bohyně a jak to s nimi myslíme vlastně dobře. Budeme muset znovu a znovu lákat muže svým krásným, něžným vzhledem, kterému nelze odolat. Budeme používat svá smyslná, ladná a voňavá těla, skrze která je nejjednodušší skrytě s mužem manipulovat. Budeme otevírat svou láskyplnou náruč a lákat do ní muže a mluvit o oddanosti a přesto budeme cítit jak nám jsou muži ve svých srdcích vzdálení. Protože jejich duše ví….

A tak pokud já toužím po skutečné lásce a oddanosti svého muže a zároveň si velmi přeji, aby z jeho těla přirozeně vycházel pocit a potřeba klanět se mi k nohám a vidět ve mě Bohyni, nezbývá mi, než pokleknout i k jeho nohám a sklonit s pokorou a úctou svou hlavu, přijmout jeho důležitost a podělit se o svůj pocit zodpovědnosti.

Dnes už vím, že zodpovědnost není na nás ženách, ale na nás lidech. Každý musíme uznat a uzdravit tu svoji část, abychom jako ženy a muži mohli splynout v jedno. Čím hlouběji totiž půjdeme s druhým člověkem, tím více se budeme učit o nás samých. Čím méně budeme v sobě skrývat, tím více bude naše srdce přijatelné pro druhé a tím bude též schopné ve větší míře příjímat radost a celistvost. Prolnout se v jednotě, sdílet na té nejhlubší úrovni s druhým člověkem, to vše vyžaduje, abychom se odpoutali od povahy přirozené egu – nechat odplynout vše, o čem se domníváme, že to jsme. Žádný skutečný vztah lásky nemůže nastat bez tohoto odevzdání.

Cítím se volná. V mém těle proudí mnohem více lásky a moje další stínová část mohla vylézt z klece. Už tam neběsní jako zavřený tygr, ale může volně běžet s vědomím, že i tohle jsem Já.

A tak na závěr se chci omluvit všem mužům za to, že jsme tak dlouho mlčely. Že vám od malička čteme jen jednu část pohádky o krásné, něžné a milé princezně, které rozhodně musíte vždy jen pomáhat, líbat ruce a být na ni hodní. Neboť je tak křehká a zranitelná. Že vás lákáme svým tělem a svou náručí k sobě blíž a když se odvážíte v důvěře přistoupit, mnohdy vás skrytě uštkneme jako had.

Jsem si vědoma nejrůznějších komentářů a připomínek, pobouření i zlosti. Ale věřím v moudrost života, lásku a dech. A tak vím, že až odezní tyto emoce budeme moci konečně, společně ruku v ruce jako muž a žena vyjít na cestu opravdového, láskyplného splynutí, které bude vycházet z našich srdcí.

S úctou nám všem Jana

Follow by Email
YouTube
Instagram