Nevím, jestli jsou dvojplameny a jak to s nimi je, ale některé věci jsou mezi Nebem a Zemí, na dnešním setkání jsme se po dlouhé době náhodou” střetli s bytostí – (dvojplamenem) … žili jsme “shodou okolností” ve stejném městě, on tři měsíce zpět změnil život, začal žít s kamarádkou-partnerkou jinde, mně před třemi měsíci bylo, jakoby mi někdo probodal srdce a zabil část mne … bez důvodu, ať jsem se snažila jakkoliv, bylo mi mizerně, nepřála bych to nikomu … měla jsem tušení, spoustu věcí i věděla, dnes jsem se dozvěděla, že začal pracovat, ale ať mi říkal cokoliv, neměla jsem pocit, že kvůli duši a naplnění, ale penězům a partnerce. Já tehdy jakoby najednou ztratila úctu k sobě, v podstatě bez důvodu, tak jsem cestovala a radovala se ze života, abych zabila tu bolest v sobě … nemělo to ale příliš vliv … občas mi bylo tak mizerně, nevěděla jsem proč … snažila jsem se meditovat, ale stejně, někdy mi bylo báječně v jakékoliv situaci, jindy naopak … dnes jsme se setkali na akci po téměř čtyřech měsících … měli jsme strach, protože v zákoutí víme, jak to je … poslední dny byly nádherné, aniž bychom si o tom psali, věděla jsem, že jsme ve stejném městě, v lásce, byl to pozemský Ráj, všechno bylo posvátné, v samotě, s lidmi, v lásce, nejkrásnější pocity … a samozřejmě jsem věděla, jak mu je, protože mně tak bylo taky … jakoby se opakovala situace jako za našeho prvního setkání … a dnes, pár chvil na setkání, puklo by mi srdce extází, láskou, a pak smutkem, který za tím byl … a láskou, kterou v sobě a k sobě máme …
setkali jsme se na akci a bylo to, jakoby všechno kolem přestalo existovat, na chvilku, já s omluvou za chyby, on s pravdou, teď a tady … po akci jsme šli na posezení se všemi lidmi, v autě bylo poslední místo … a my byli dva, já automaticky chtěla, že to dojdeme oba pěšky, nebo pojedeme dohromady. v restauraci jsme seděli každý u jiného stolu a mně z toho bylo hrozně, protože jsem věděla, že by nám bylo jinak líp … tak jsem psala a on seděl u druhého stolu. vedla kamaráda, za kterým jsem vloni skrze odmítnutí utekla a pak toho náležitě litovala.
každý jsme “měli jít jinam”, on do svého nového města, já s kamarádem pro klíče do bytu, aby mohl jet do svého města a já pak byla volná … kamarád mi řekl, že nerad narušuje plány, měl pocit, že spolu někam jdeme a že jsme se dlouho neviděli a jsme spolu spokojeni. ale šli jsme, dali jsme si pusu, rozloučili se. a je to zvláští, jedna pusa je víc, než kterékoliv milování s partnery za celý život. je tohle možné? … něco posvátného…
přišla jsem domů a psala, hrála a … brečela asi půl hodiny, šla do parku a pokračovala v slzení … pokračovala s tím, že napíšu muzikál …

když miluji sebe, miluji lidi, ale ta láska … nevím, kde se to ve mně bere … a oba, přejeme si ze srdce to nejkrásnější … vím o něm hodně věcí, i když mne je neřekl, dřív z toho měl strach, když jsem některé věci vyjádřila, tak jsme utíkali, jeden, druhý, zrcadlení … a pořád, i když jsme se posunuli … on je neskutečně hodná bytost, s čistým srdcem plná lásky a rve mně srdce, když vím, co za vším je, taky proto, že já ty pocity absolvuji taky, i když jsem třeba jinde. než jsme se poznali, bylo to to samé.
dnes jsme oba přišli a byli nachlazení už pár dní, zase ve stejnou dobu … je tohle možné? pořád se snažím si říkat, že to tak není, ale moje srdce … když jsme byli spolu, v klidu, v harmonii, je to to Ráj, nechtěla bych nic víc, nechtěla bych vůbec nic, jen být, mám pocit, že je všechno v pořádku, nádherné. A že všichni jsme krásní, ale ta láska otevírá vše, co otevřít jde, … jako když člověk jde na procházku, vidí kolem květiny, vnímá jejich krásu, objímá stromy, … s přáteli a spřízněnými dušemi je to nádherné, ale tohle, nedokážu to popsat …
což tak cítím i v samotě a jindy, ale mám takový pocit, že jen když to tak cítí i on.

Ze srdce děkuji jen za tu možnost se setkat, pobýt spolu.  A děkuji Vesmíru a věřím, že nám dá ještě další možnosti … a přeji to nám všem. 

Máte někdo podobnou zkušenost?